Práce s omítkou a strukturou
Omítka byla dlouhou dobu považována za staromódní a často v ní byla spatřována jen náhradní varianta možných řešení. Inovativní interpretace budov byly projektovány převážně s jinými materiály. Proč? Omítkové fasády jsou pravděpodobně obecně vnímány jako něco tradičního a solidního a nejsou zrovna známkou inovace. Tendence a fenomény současné architektonické tvorby, například perforace, průhlednost, virtuální nebo parametrická estetika, se často lépe realizují s jinými materiály. K tomu přistupuje předsudek, že omítka jako materiál postrádá technický a tvůrčí vývoj.
Omítka má potenciál pro budoucnost
Omítka nyní zažívá renesanci, na které se jistě podílejí i tepelně izolační kompozitní systémy. Zejména v bytové výstavbě lze jako standardní postup při energetických rekonstrukcích najít velkoplošné aplikace omítaných povrchů.
Materiálová a estetická hodnota omítky však tuto běžnou aplikační praxi značně přesahuje. Projektanti a řemeslníci se stále častěji zabývají tradičními technikami, aby kreativitou a tvůrčími impulzy čelili hrozící monotónnosti hladké omítky na fasádách.
Omítka totiž otevírá obrovské možnosti ztvárnění a velké smyslové kvality, zejména když se aplikuje jako silnovrstvý systém. Na významu nabývá přirozenost a důvěrná známost, ale také touha po místních materiálech a tradicích, po subtilních strukturách namísto hladkých povrchů.
Dalšími výhodami jsou příznivý poměr ceny a výkonu, snadné zpracování, možnosti využití na historických a památkově chráněných objektech, rozmanité barevné provedení a dostatek přírodních surovin.
Kreativní omítkové techniky
Historické omítkové techniky
Omítka má ve stavebnictví nepřetržitou dlouhou tradici od antiky přes baroko, historismus a klasickou „bílou modernu“ dvacátých let minulého století – jejíž bílé kostky by bez omítky nebyly myslitelné – až po dnešní dny. V každé době byly historické techniky přejímány, obměňovány a doplňovány. Technicky se materiály vyvíjely od hliněných přes sádrové a vápenné omítky až po vápennocementové a cementové, řadu let již také na bázi syntetických hmot.
Především to však byly a jsou výtvarné možnosti, které plastický materiál omítky skrývá a které vždy podněcovaly a inspirovaly fantazii stavitelů, architektů a řemeslníků: strukturování koštětem, hřebenovou špachtlí, lžící, technikou sgrafito nebo škrábáním, deskou s hroty, hráběmi, kartáčovaná nebo stříkaná omítka, abychom uvedli alespoň některé z nich. Společné těmto technikám je to, že omítka se během nanášení nebo po něm nejrůznějšími způsoby upravuje.
Moderní omítkové techniky
Hlazené, strukturované, nahazované, zatírané, upravené válečkem a šablonou nebo rozmývané štětkou. Probarvené pigmenty nebo doplněné zrny různých forem. Při omítání se nekladou téměř žádné meze kreativitě a výtvarným možnostem.
Po dlouhých letech, kdy byla první volbou pro stavebníky i architekty hladká omítka, zažívají v současnosti renesanci hrubě strukturované omítkové povrchy upravované lžící, válečkem, špachtlí, štětkou nebo koštětem.
Aby výsledek odpovídal požadavkům, jsou pro tyto kreativní techniky zpracování zapotřebí fundované odborné vědomosti a nezbytná řemeslná zručnost.
